Každé ráno běžím bosky sněhem na konec hřiště, tam se zastavím a chvíli postojím, než ucítím, že mě pálí nohy. Pak se otočím, a klušu zase nazpátek. Pokaždé, když se s vyhrnutýma nohavicama od pyžama nebo podkasanou sukní blížím zpátky k domu, říkám si, co je za tím vším. Doteď jsem nenašla žádný racionální důvod, proč to dělám (a tak můžu myšlenkama létat od otužování přes ozdravné nahazování přirozenosti až po čisté magoření), ale stále dokola mě tohle ranní kolečko naplňuje téměř dětskou radostí.

Jinak je zima docela drsná. Nejen venku. 

Nejintenzivnější jsou přechody z pokoje na záchod, a pak aktivity v kuchyni. Vevnitř na budově totiž teploměr zřídka ukazuje víc než pár stupňů nad nulou (a mám na mysli opravdu "pár" jako stupně dva) , a v pokoji to taky neleze příliš přes desítku. 

Ono se to běžně člověku nezdá, doteď jsem taky nikdy nepřemýšlela, jak mocné jsou obyčejné výpary při vaření. Kolik tepla se z nich udělá, pokud člověk zvládne překonat prvních pár minut nalezením a přípravou surovin nebo omytím potřebného nádobí (a případně následným rozmražením prstů :-D ).

A tak mě to vaření zase začíná bavit, i když velkou roli v tom hraje asi fakt, že nevařím pro jednoho, ale pro dva (anebo pro tři :) ), a že to jídlo potom jíme společně.

kdy jsem si naplno uvědomila, že tu chci bydlet. Začátek srpna 2012. Na hranici sil z několikdnítrvající fyzicky namáhavé činnosti v rámci "post-apo" tábora na Muně.

Chvíle volna po misce rýže s čočkou. Sama mezi zelení a zbořeništěm bývalého vojenského nádraží. Okolo ticho a sem tam ptačí zacvrlikání.

Brouzdat se krajinou nikoho a nemyslet. Jenom být přesně v tu chvíli na tom místě, a jinak nic. 

Průsečíkem mého pohledu a slunečních paprsků je už poněkolikáté komín, tyčící se nad propadlou střechou, načervenalý a načernalý z cihel a s kovovými schodky, které začínají mnohem výš, než dosáhnu, i když si stoupnu na špičky.

čas posunout hranice...

.

...a když jsem pak s rukama lehce bolavýma a kolenama lehce odřenýma poprvé dřepěla úplně nahoře a rozhlížela se okolo, věděla jsem, že tu jsem správně.

Ne tím způsobem, kdy se spontánně nadchnu pro magický moment určité chvíle, ale pro pocit absolutní sounáležitosti s ruinami pode mnou, s větvemi stromů okolo mě, s vůní vzduchu a s celým mým uplynulým a stávajícím životem, který, podobně jako celý areál Muny, podléhá něčemu mnohem staršímu moudřejšímu a organičtějšímu, než je lidská síla, kus zdiva anebo cihly.

Dnes je pátého ledna a to znamená, že je správný čas pro napsání prvního příspěvku do blogu, na kterém bych ráda mapovala dění nejen kolem festivalu, ale kolem celé Muny,

v jejíž náruči už skoro tři týdny bydlíme (zabydlujeme se).

A dýcháme myslím všichni o kus lépe, než ve městě. Už podruhé se mi ucpaly dutiny do hodiny poté, co jsem přijela z Muny k rodičům do Brna. Možná si to ale jen namlouvám,

možná jsem jen příliš unavená ze všech těch řinčení tramvají, neosobních davů lidí, smradu z aut a hlavně nesmyslného tempa města.

Možná mě jen baví mít možnost vyjít z domu, vyzout boty, sundat ponožky a běžet přes zmrzlou louku až daleko k lesíku, kde stojí krmelec a počítat, kolik žaludů a sena ubylo od včerejška, což znamená jistojisté koledování si o nastydnutí.

Kdo ví?

.

Číst zprávy tohoto blogu je možné i přes RSS kanál.