zima na Muně I.

Každé ráno běžím bosky sněhem na konec hřiště, tam se zastavím a chvíli postojím, než ucítím, že mě pálí nohy. Pak se otočím, a klušu zase nazpátek. Pokaždé, když se s vyhrnutýma nohavicama od pyžama nebo podkasanou sukní blížím zpátky k domu, říkám si, co je za tím vším. Doteď jsem nenašla žádný racionální důvod, proč to dělám (a tak můžu myšlenkama létat od otužování přes ozdravné nahazování přirozenosti až po čisté magoření), ale stále dokola mě tohle ranní kolečko naplňuje téměř dětskou radostí.

Jinak je zima docela drsná. Nejen venku. 

Nejintenzivnější jsou přechody z pokoje na záchod, a pak aktivity v kuchyni. Vevnitř na budově totiž teploměr zřídka ukazuje víc než pár stupňů nad nulou (a mám na mysli opravdu "pár" jako stupně dva) , a v pokoji to taky neleze příliš přes desítku. 

Ono se to běžně člověku nezdá, doteď jsem taky nikdy nepřemýšlela, jak mocné jsou obyčejné výpary při vaření. Kolik tepla se z nich udělá, pokud člověk zvládne překonat prvních pár minut nalezením a přípravou surovin nebo omytím potřebného nádobí (a případně následným rozmražením prstů :-D ).

A tak mě to vaření zase začíná bavit, i když velkou roli v tom hraje asi fakt, že nevařím pro jednoho, ale pro dva (anebo pro tři :) ), a že to jídlo potom jíme společně.