" Ten okamžik",

kdy jsem si naplno uvědomila, že tu chci bydlet. Začátek srpna 2012. Na hranici sil z několikdnítrvající fyzicky namáhavé činnosti v rámci "post-apo" tábora na Muně.

Chvíle volna po misce rýže s čočkou. Sama mezi zelení a zbořeništěm bývalého vojenského nádraží. Okolo ticho a sem tam ptačí zacvrlikání.

Brouzdat se krajinou nikoho a nemyslet. Jenom být přesně v tu chvíli na tom místě, a jinak nic. 

Průsečíkem mého pohledu a slunečních paprsků je už poněkolikáté komín, tyčící se nad propadlou střechou, načervenalý a načernalý z cihel a s kovovými schodky, které začínají mnohem výš, než dosáhnu, i když si stoupnu na špičky.

čas posunout hranice...

.

...a když jsem pak s rukama lehce bolavýma a kolenama lehce odřenýma poprvé dřepěla úplně nahoře a rozhlížela se okolo, věděla jsem, že tu jsem správně.

Ne tím způsobem, kdy se spontánně nadchnu pro magický moment určité chvíle, ale pro pocit absolutní sounáležitosti s ruinami pode mnou, s větvemi stromů okolo mě, s vůní vzduchu a s celým mým uplynulým a stávajícím životem, který, podobně jako celý areál Muny, podléhá něčemu mnohem staršímu moudřejšímu a organičtějšímu, než je lidská síla, kus zdiva anebo cihly.